pátek 13. července 2018

Cestování: Vysoké Tatry

Ahojte!
Hlásím se zpět s cestovatelským deníčkem tentokrát z nedalekých Vysokých Tater, které mě naprosto uchvátily. Že mě hory táhnou už víte, že mě ale táhnout skalnaté hory, ty nejvyšší vrcholky možná ne. Vysoké Tatry byly pro tento rok na mém seznamu #mustSee a tak jsem moc ráda, že se nám podařilo s mojí Janičkou uspořádat vše tak, že jsme se tam na krátké, ale maximálně využité tři dny dostaly. 

Cestovaly jsme autem, bylo to asi pět hodin pohodové jízdy. Počasí nám krásně vyšlo všechny dny, měly jsme fakt štěstí. V podvečer jsme dorazily do Kežmaroku, hrozně malebné pohádkové vesničky. Ubytování jsme měly snad v samém středu v překrásném hotelu Hviezdoslav****. Kupovaly jsme přes slevomat, a tak nás to vyšlo na strašně malý peníz. (občas je dobrý tam mrknout, můžete si užít luxusní ubytování, velmi výhodně).
Pokud byste tam někdy jeli, ten hotel je fakt skvělý. Všichni jsou moc milý, pokoje nádherné, wellnes k dispozici od dvou do desíti neomezeně. Mají tam i malý bowling, který jsme vyzkoušely a moc dobře tam vaří. 



Dostaly jsme navíc vstup zdarma do místního hradu (který jsme měly pár metrů od hotelu), a taky do muzea, kde si můžete prohlédnout expozici bytové kultury tehdejších výše postavených šlechtických vrstev. Moc hezké. Takže pondělní večer jsme pojaly trochu kulturně a bylo to moc fajn. 






Úterý ráno už jsme obě poměrně nedočkavé vyrazily směr Starý Smokovec, kde jsme nechaly zaparkované auto (počítejte s tím, že se tam parkoviště platí, cca 5e). Ze Smokovce se můžete svést na Hrebienok (což je takový rozcestník s chatou) zubačkou, my jsme šly pěšky, bylo to pohodových, lehce stoupajících 40 min. Dopředu jsme věděly, že se chceme dostat na Teryho chatu (na doporučení mojí kolegyňky), ale neměly jsme tušení co tam najdeme a co nás vlastně čeká. Po prvním špatném odbočení a hodinovém zajíti si (prostě proč jsou dvě červené trasy na jednom místě?) jsme konečně vyrazily směr Zámkovského chata přes Obrovský vodopád. (Ta správná trasa vede za chatou :)









Na Zámkovského chatě, která je krásně položená ve skalách jsme si daly tu nejlepší Kyselicu jakou jsem kdy jedla. Janička začínala být trochu nachlazená, tak jsme pro jistotu koply ještě Tatranský čaj (jak může být tak koncentrovaný alkohol tak dobrý?!) a vydaly jsme se směr Teryho chata. Rozcestník říkal, že cesta nám potrvá ještě hodinku. (Rozcestníky v Tatrách ukazují odhadovaný čas trasy namísto kilometrů. Je to proto, že se tam hodně stoupá nahoru, a tak je dost možné, že byste jeden kilometr šli klidně hodinu a půl. Tak abyste měli přehled, kolik Vám to zabere času).











Neměly jsme vůbec tušení, že se dostaneme až takhle vysoko do skal takhle snadno. Když jsme pořád stoupaly a skály se před námi uzavíraly, přemýšlely jsme nad tím, kde jako je ta chata? Vždyť tady jsou už jen kolem dokola skály. Pak jsme se podívaly nahoru do těch skal a viděly, že ta naše trasa vede až nahoru na vrcholky. Trochu se nám udělalo úzko, že je to strašně vysoko, jestli to nebude nebezpečné.. Ale ukázalo se, že po těch kamenech to bylo v pohodě. Asi nemusím zmiňovat, že jsme se často zastavovaly, fotily, milionkrát řekly jak je to nádherné. Když jsme se vydrápaly úplně nahoru na ty nejvyšší místa skal, tak až tam byla ta Teryho chata. Řekněte mi jak je možné na takovém místě  něco vůbec postavit? Nebo zásobovat? Nechápu nic. Už jsem zmiňovala jaká to byla nádhera?










Chtěly jsme původně pokračovat dál a udělat si takové kolečko, ale čas nás tlačil, a tak jsme se vracely zpět po stejné trase, abychom si večer mohly dopřát saunování v hotelu. Usnuly jsme jako miminka. Nachodily jsme ten den asi 22 km za osm hodin (se zastávkami v chatách, velmi pomalým vycházkovým tempem), a spoustu výškových metrů.
Středa byla odjezdovým dnem, ale protože jsme měly celý den před sebou, chtěly jsme ještě něco vidět. Rozhodly jsme se vsadit na Skalnaté pleso. Janičce už nebylo skrze nachlazení moc dobře, a tak jsme zamítly další tůry a nechaly se vyvést lanovkou. Ze skalnatého plesa se dá další lanovkou dostat až na Lomnický štít. Bohužel lístky na něj byly vyprodané a prý je vždy potřeba kupovat je minimálně tři dny dopředu. Což je trochu nepříjemné, vědět tři dny dopředu najisto, že bude krásné počasí se podaří málokdy, ještě ke všemu na horách. Ale jednou se mi tam snad taky poštěstí podívat. Musí být neuvěřitelné vidět svět z takové výšky. Skalnaté pleso samo o sobě už nás nijak zvlášť nenadchlo.. čekaly jsme asi trochu větší louži :) Ale místo je to nádherné to bez debat, výhled úžasný. Jen už jsme byly rozmlsané včerejším zážitkem. 











Tak tolik z mého cestovatelského deníčku, už spřádám plány na další cestu. Nemůžu se dočkat až uvidím nějaké další místa. 

Vysoké Tatry máme kousek a jsou opravdu dech beroucí. Ten klid, který nahoře pocítíte je neskutečný. Cítíte se tak daleko od všeho. Ta nádhera Vám navíc nedovolí myslet na nic jiného než jen na tu přítomnost. Cítíte se hrozně malincí skrze ty obrovské skály a ta příroda? Čistější vodu jsem nikde neviděla. Určitě to stojí za návštěvu. Běžte až na tu Teryho chatu, kde už není tolik lidí, pravdou je, že nižší místa jsou přeplněná turisty. Ale vysoko v těch skalách už eliminujete rodinky s dětmi a ty méně zdatné. Takže tam najdete ten správný klid. Nezapomeňte na pevnou obuv, budete chodit hlavně po kamenech. 


Co vy a Tatry? Máte nějaké místo, které se Vám líbilo nebo se teprve chystáte? 

Mějte se báječně. Vaše V.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Každý komentář mě potěší ♥