úterý 5. září 2023

Beskydská sedmička 2023, aneb moje šance srovnat účty.

Někde na trase okolo Mont Blancu, jsem nemohla přestat myslet na to, že jen co se vrátíme, půjde se Beskydská sedmička. Tenhle závod mi ležel v hlavě posledních pět let, protože v roce 2018, kdy jsem ji poprvé šla, jsem závod ukončila asi 20 km od cíle na Pustevnách. Více si můžete přečíst tady

Zůstalo to ve mě jako nedokončený úkol a neuzavřená kapitola, kterou jsem teď měla velkou chuť konečně uzavřít. A tak jsem se pustila do shánění registrace a v pátek 1. září jsem se už podruhé postavila na startovní čáru v Třinci. I tentokrát jsem šla ve dvojici, tentokrát se svým přítelem Lukášem. 




21:45 bylo odstartováno. Nejrychlejší běžci vyběhli vstříc prvním kopcům (mezi nima letošní rekordman, který celou trasu absolvoval pod 11 hod! Jak jako?). Atmosféra byla bezvadná, celou trasu až na Javorový stáli fanoušci B7, tleskali, podporovali a bylo to fakt živé a moc hezké. 

Javorový je můj milovaný kopec, mám ho v nohách, takže tady mě nic nepřekvapí, koukám za sebe na rozsvícený Třinec a svítící čelovky všude kolem. Tolik lidí se stejným cílem. Počínající mrholení se mění v déšť takže zastavujeme, oblékáme nepromokavé bundy a na vrcholek a cestu dolů si "užíváme" deštivé počasí. Déšť by nebyl takový problém, kdyby to trasu neproměnilo v bahnitou stezku. Bahno nám tak pod nohama ujíždělo a ještě se lepilo na boty, takže z lehoučkých trailovek se rázem staly minimálně dvoukilovky :D 


První občerstvovačka v Řece nabízela možnost doplnění vody a ionťák. Rychle jsme namazali nohy znova vazelínou (vlhké ponožky byly předzvěst puchýřů, tak jsme se tomu snažili předcházet, co to šlo) a vydali se za průvodem svítících čelovek nahoru na Lipový. Stezka to byla docela výživná, prudká, naštěstí už bez deště. Na cestu nám nádherně svítil měsíc.


Další údolí bylo v Morávce na 19,5 km (teda moje hodinky říkaly 23 km, na každém ukazateli byly naše hodinky o pár km napřed, což nás trochu štvalo :D), kde jsme si už mohli dát i něco k jídlu, vybírám půlku tatranky a půl banánu namočeném v soli (jako prevence křečí) a vyrážíme na Travný. Jakože jestli bylo stoupání z Řeky prudké, pak nevím jak označit tohle stoupání :D Nohy ale šlapaly dobře, tepovka se držela v přijatelných hodnotách, asi mi ten Trek okolo Mont Blancu s kondicí i rychlostí docela pomohl. Jak mě taky Luky celou cestu chválil, že jsem se ohromně zrychlila, oproti tomu, na co je se mnou na horách zvyklý. To se mi jako pomalému turistovi dobře poslouchalo, i to, že jsme občas někoho předběhli. Na to nejsem zvyklá :D Po tom co jsme se vyškrábali nahoru, čekal nás Traverz, je to v podstatě odpočinková rovná trasa, ale tou monotónnosti člověka trochu uspává. Někde okolo 3-4 ranní přišla dost krize. Začaly mi hodně padat víčka, zároveň mi bylo zle od žaludku, tak jsem nechtěla riskovat žádný doping v redbullu, který jsme s sebou měli. Když jsem u další časovky na konci Traverzu uviděla, že máme před sebou ještě 77 km (když jsem měla pocit, že už musím mít v nohách tak 40 km) pomyslela jsem si něco o tom, že by nebylo špatné zvrtnout si kotník a taky, že tohle nemůžu zvládnout. 


Po cestě dolů se naštěstí začalo rozednívat a to působilo jako ta potřebná dávka kofeinu. Vtíravé nutkání zavřít oči pomalu odeznělo. Dole v Krásné jsme si dali další tatranku a banán, zase namazali všechno potřebné vazelinou a vyrazili na Kykulku, což bylo přesně na opačnou stranu než Lysá hora, která nás čekala pak. Trochu jsme si zanadávali, ale co nám zbývalo, než jít? 



Někde při stoupání jsme narazily na paní, která se podělila o to, že už bude končit. Říkám ji, vždyť už budeme na Lysé. A ona, že tímhle tempem časovku stejně nestihnem. To mě překvapilo, mysleli jsme, že když jsme dorazily do Krásné, kde se uzavírala časovka až za 4 hodiny od té doby, co tam jsme my, že máme velký náskok. No ale pak jsme začali počítat a zjistili, že teda nemáme :D My jsme to ale nechtěli vzdávat, rozhodli jsme se kopnout ten Redbull, který nás výborně probral a nasadili jsme tempo, které jsme si pojmenovali "kulový blesk", abychom si vylepšili čas a tu časovku stihli. 




Takže jsme docela svižným tempem dorazili k Bezruči, na občerstvovačce se zdrželi jen doplněním vody a vytažením obložené bagety, kterou jsme měli z domu a rozhodli se ji sníst už za chůze, ještě před dalším větším stoupáním. A že to stoupání bylo opět prudké a výživné. Už jsme v tom měli skoro jistotu, že pořadatelé našli ty nejprudší výstupy a sestupy a poskládali je dohromady. Na Lysou jsme ale taky vyšli docela rychle, nahoře se zdrželi jen fotkou a s vidinou teplé polévky jsme se snažili co nejrychleji dostat dolů. Ale ten sestup se nám teda docela táhl. Když už nám to přišlo nekonečné, uviděli jsme naproti nám Káju s jejím pejskem a Klárku, které nám přijely udělat support, doplnit zásoby jídla a rozptýlit nás na cestě na Smrk. 



V Ostravici jsme teda věděli, že jsme právě v polovině a shodli jsme se na tom, že naprosto chápeme, proč tam tolik lidí končí. Člověk už toho má docela dost, nohy už bolí a vy si uvědomíte, že vás čeká ještě jednou tolik. Je to teda docela práce s hlavou přesvědčit se, že chcete pokračovat :D Dali jsme si tady 20 min, na jídlo a trochu vydechnutí a pokračujeme na obávaný Smrk, který byl nakonec pro mě tím nejlepším kopcem ze všech, trasa mi přišla super a jako jediná snad nebyla extrémně prudká. Smrk je sám o sobě opravdu nádherný, možná i protože jsme nahoře lupli pár borůvek, které v tu chvíli chutnali jako nebe. Na vrcholku vidíme, že už se konečně čísla obrací a my máme v nohách víc než nás ještě čeká. Loučíme se s holkami a snažíme se rychle dostat dolů do Čeladné. Ty sestupy se začínají zdát čím dál delší. 




Na další občerstvovačce jsme se rozhodli nezdržovat, zase jen doplníme nejnutnější, odskočíme si na záchod (na všech jsou toitoiky, což je super praktické) a zjišťujeme, že nás po Čertově mlýně čeká cesta na Pustevny a že si můžeme vybrat jestli půjdeme dolů do Ráztoky. Měli jsme za to, že nás tam čeká ještě nějaký jeden vrchol, takže nás to potěší (technicky vzato nás tam čekal výstup na Tanečnici, který, ale byl tak nějak po cestě, takže to bylo v pohodě). Po cestě na Pustevny začíná zapadat sluníčko, vytahujeme čelovky, znovu. Trasa je to technicky docela náročná, plná kamení, kořenů, takže nemůžeme jít nějak extra rychle, i když bychom chtěli. Začínají mě dost bolet puchýře. 



Pustevny. Místo, kde jsem naposledy skončila. Teď vidím na banneru, že máme za sebou 78km a zdá se to být neskutečné, že jsme něco takového fakt ušli. Na chvilku sedáme, abychom do sebe dostali polívku, ošetřili puchýře, ale rychle se sbíráme. Počítáme, že nemáme nejhorší čas, ale máme obavu o to, kolik nám zabere poslední výstup a sestup. Takže radši nasazujeme svižné tempo cestou na Radhošť (Roztoku teda nevolíme, nemáme na to ani čas, ani sílu :D) a od tama klesáme dolů na Pindulu. Nejhorší. Nejdelší. Nekonečné klesání. Když už mám pocit naprosté bezmoci a zoufalství, že to snad nikdy neskončí, uvidím občerstovačku a na 90km. Mám co dělat abych se nerozbrečela. Úlevou, že to hrozné klesání máme za sebou a taky že nás čeká už jen 10 km o kterých jsem neměla pohyb že zvládneme. 



Ale že to bylo sakra dlouhých 10 km. Nahorů na Velký Javorník už stoupám z posledních sil. Zlobí mě žaludek, motá se mi hlava. Luky mi pořád jen trpělivě opakuje, že už tam budem. Jenže já mám pocit, že ta cesta snad nikdy neskončí. Překvapuje mě, že kolena i po skoro 100 km pořád drží a bolí tak nějak v normě, ale za to mě bolí už každý krok skrze puchýře. Už nechci udělat ani jeden další krok, ale snažím se udržet aspoň nějaké tempo, ať už tam sakra jsme. Když už se mi chce znova brečet, že to nikdy neskončí, uvidíme lávku, která nás vede do civilizace. Potkáváme Káju, která nám přijela naproti, vidíme ukazatel už jen 1000m. Nemůžu tomu uvěřit. Najednou se před náma objeví červený koberec, brána a lidi, kteří tleskají. Chytáme se za ruce a vybíháme vstříc cíli se slzami v očích. Hned mi pípne sms, že jsme dokončili B7 v čase 28:01:41. Vidím před sebou ty schody, které symbolizují každý vrchol, který jsme za sebou nechali, které jsem si vizualizovala po cestě tolikrát, protože jsem strašně toužila zažít ten pocit si je vyjít. A najednou jsem před nima stála, s každým schodem, který nesl název kopce mi probleskla myšlenka na něj. Javorový - déšť, Řeka - nádherný měsíc, Ropice - vůbec nevím kde byla :D, Morávka a Travný - největší spací krize, Krásná - občerstvovačka, kde jsme doufali v kafe a nebylo, Lysá Hora - prudká potvora, Ostravice - kde se připojily holky, Smrk - nejkrásnější, Čeladná - radost, že si můžeme vybrat nejít Roztoku, Čertův mlýn - konečně jsem ho viděla za světla, Raztoka - pro nás ne, Radohoš'ť - tam jsme byli coby dup, Pindula - ty potvoro jedna dlouhá, Velký Javorník - tys mi vzal všechny zbytky sil. 



Stáli jsme na vrcholku. Přijali milou gratulaci, u které už mi ta slza konečně kápla a medaili finisher. Opatrně scházíme dolů, fotíme se na pódiu, dostáváme ještě nějaké drobnosti a pak už jen prosím Káju, ať nás odveze k autu, které jsme nechali v Třinci. Ve vteřině v autě usínám. Chudák Luky pak ještě řídí z Třince domů, ale v neděli si dopřáváme zasloužený odpočinek. 

Tak jsme to fakt dali, 101 km, 5500m převýšení za 28 hodin. Když to teď píšu, přijde mi to neuvěřitelné. Co všechno to lidské tělo dokáže. Pokud tě baví videa, mrkni na můj Instagram, kde najdeš 90 sec. video shrnutí.

Takže účty máme srovnané. Co tam máme dál? 

Vaše V. 

6 komentářů:

  1. Neuvěřitelný, jste úžasní a slzím dodatečně s vámi ♥

    OdpovědětVymazat
  2. Krásně sepsané a úžasný výkon!!! 👏👏👏 I slzička mi ukápla... 😊
    Nikdy mě B7 nelákala, ale letos ji šlo/běželo velké množství kamarádů, tak své cíle možná přehodnotím. 😀

    OdpovědětVymazat
  3. Jste skvělá⭐️💖 Oba máte můj velký obdiv👏

    Neplánujete sepsat článek o cestě TMB?📝😊

    OdpovědětVymazat
  4. Krásně napsáno♥️.Gratuluji🍀☀️k výkonu. Došel jsem až po vás 11 minut před koncem limitu. Taky jsem nešel na Ráztoku.

    OdpovědětVymazat
  5. I appreciate the diversity of perspectives you bring to your content.

    OdpovědětVymazat
  6. Skvělý příběh odvahy a vytrvalosti! Vaše cesta na Beskydské sedmičce je inspirativní, zejména vaše odhodlání dokončit to, co jste začala před pěti lety. Je úžasné, jak sportovní výzvy, jako je tato, mohou poskytovat cenné lekce o odolnosti a sebe překonávání. Vaše příběhy mě připomínají důležitost stálého zlepšování a hledání nových výzev, což je něco, co jsem nedávno objevil i v jiné oblasti – online hraní. Na https://sweet-bonanza.nz/how-to-strat/ jsem našel zajímavé informace o strategiích a přístupech k online hraní, které se podobají disciplíně a strategickému myšlení potřebnému v maratonských závodech. Je fascinující, jak různé aktivity mohou být propojené a jak mohou přinášet podobné výzvy a uspokojení. Přeji vám hodně štěstí v dalších závodech a nových výzvách!

    OdpovědětVymazat

Každý komentář mě potěší ♥