čtvrtek 9. července 2015

PPP o kterém se nemluví - Záchvatové přejídání. Rozhovor s jednou z Vás

Záchvatové přejídání je jedním z poruch příjmu potravy a kupodivu se o něm mluví velmi málo. Ano myslím si, že je to porucha příjmu potravy. Protože pokud máte nějaký problém v hlavince, který Vás omezuje a svazuje a neumíte se s tím jen tak sami poprat, je to tak. Není na tom nic zlého, jen se o tom velmi nemluví a neví se o tom tolik jako o anorexii nebo o bulimii, byť může mít stejné psychické dopady.
Možná proto, že se o tom tolik nemluví, je těžké pro ty, kteří tím trpí si vlastně uvědomit, že mají problém. Poslední dobou se mi až děsivě množí příběhy, které mají společného jmenovatele a to právě záchvatové přejídání. Proto jsem moc ráda, že jsem měla možnost popovídat si z jednou z Vás. Z dnes už usměvavou slečnou, která si tím sama prošla a má to v hlavě krásně srovnané a řekla bych (vzhledem k tomu, jak otevřeně se se mnou o tom dokáže bavit a z toho jak o problému mluví), že dokázala tohoto strašáka porazit. Protože ctím její soukromí, bude to anonymní, ale doufám, že to může pomoci některým z Vás, které se s tím samy perou anebo Vám, kteří v okolí někoho takového máte a chcete ho pochopit a pomoci mu. 




Jak bys definovala záchvatové přejídání?

Řekla bych, že je to psychická porucha, vychází z hlavy. Během krátkého času do sebe nasoukáš velké množství jídla, i přesto že ti to nechutná. Což je podstatné...že ti to nechutná. Nejhorší je, že si říkáš, proč to děláš, nechceš to... ale nemůžeš tomu zabránit. kolikrát i brečíš, nechápeš proč to děláš. ale přesto musíš... Taky vidíš jídlo jako lék, většinou na nějaké problémy. 

Kdy jsi u sebe pozorovala první příznaky?

Vyloženě začátek si nepamatuju, ale pamatuju si průběh, kdy to bylo nejhorší. Chvíle bezmoci. Vždy to bylo období, třeba intenzivní měsíc přejídání a záchvatů, a pak třeba tři měsíce klid. To špatné období se vždy vázalo k tomu, že jsem řešila nějakou těžkou nebo smutnou situaci.
Ze začátku to chápeš, jako že to je jen tvůj problém, že jsi asi jinde, že nikdo jiný ničím takovým netrpí. Postupem času se ke mně tento pojem dostal a když jsem zjistila co to je, uvědomila jsem si, že to na mě sedí a že to asi není úplně normální a že tím netrpím jen já. Vyloženě začátek jsem z hlavy nejspíše vytěsnila. Člověk má asi potřebu to nejhorší zapomínat…

Čím myslíš, že to začalo?
Bylo to asi 3 roky zpět, v období léta. Myslím si, že to bylo tím, že jsem jedla celý den jen salátky, ovoce (nic nutričně hodnotného), přijdeš večer domů a máš vlčí  hlad. Takže jsem snědla velké množství jídla a tím si myslím, že to začalo, že jsem měla potřebu se tak moc dojídat... tím, že jsem se celý den v podstatě pořádně nenajedla, i když neúmyslně. Nevěděla jsem nic o bílkovinách a že jsou potřebné. ..
Pak jsem zjistila, že takové přejídání před mamkou mi není příjemné a spojila jsem si to hlavně s tím, že když mamka odejde, jsem sama doma a můžu se vrhnout na ledničku ...no a tím to začalo. 
Když jsem byla sama doma. Do dnes je mi nepříjemné jíst před lidmi a když jsem sama doma, ještě tam v hlavě na mě nějaký strašák skočí, ale teď už bych to neudělala.
Je to velmi podobné, jako když anorektička se snaží před lidmi malé množství jídla jíst, aby viděli, že jí. Tak ty taky nechceš ukázat, že máš nějaký problém a potřebuješ se přejíst. 
V podstatě jsou to obdobné nemoci, jen každý dělá něco trochu jinak.
Nevím přesně příčinu, která všechno spustila... což je nejhorší pro toho člověka, když neví proč to vlastně dělá. Když už přijdeš na to, proč se to děje, můžeš proti tomu bojovat, pokud ne, nemůžeš bojovat když nevíš proti čemu.

Přišla jsi teda nakonec na tu souvislost? Příčinu?
Myslím, že hlavně to, že jsem trávila většinu času sama, neměla jsem přítele tak jako moje kamarádky a ty na mě právě neměly díky tomu čas. To, že jsem byla sama, cítila jsem se osamocená a díky tomu jsem měla pocit úzkosti, kvůli tomu jsem si našla oporu v jídle.

Kdy ti naopak bylo lépe?
Když jsem měla něco na práci, uměla si zaměstnat hlavu jinak, tak jsem nemyslela na jídlo a tím pádem to bylo v pohodě.
Z dlouhodobého hlediska to bylo vysvobození (paradoxně), když jsem měla nějakou dietu. Měla jsem pevný režim a řád a neměla jsem potřebu to porušit. Problém nastal, když jsem tu přísnou dietu skončila a měla jsem potřebu se zase dojídat. Tady bych chtěla upozornit na nesmyslně přísné diety, kdy holky drží režim tak přísný, že mají pak potřebu to dohnat. Důležité je uvědomit si, že jídlo nedělíme na zdravé a nezdravé. Osvěta ve zdravotním životním stylu je na jednu stranu dobrá, ale na druhou stranu už lidi nevidí jen bagetu z fast foodu (kterou by třeba kdysi viděli i docela zdravě), ale jako nejhorší zlo protože je tam dresing, bílá mouka a podobně. Navíc články typu cukr je zlo, nejezte tohle a nejezte tamto...to všechno tomu nahrává.
  
Co je podle tebe největším problémem záchvatového přejídání?
-     Jednak je to určitě zdravotní problém ( ohromná nával jídla, který má za následek rychlé přibírání, rozhozený metabolismus, špatná pleť, nechuť k pohybu..)
        Pak určitě  dlouhodobě omezování ve smyslu, že už si neumíš dát jen jeden pásek čokolády. Ale dáš si čokoládu, na to tatranku, rohlíky. Cheat meal u mě neexistuje, jedno jídlo odstartuje přejídání třeba na zbytek dne. Teď už to umím zastavit po jednom dni, ale nejde to po jednom jídle. Prozatím neumím si dát jeden zákusek a skončit, ale věřím, že silou vůle a tréninkem to půjde. Chce to ale všechno čas. 

Jak dlouho to trvalo?Co ti nakonec pomohlo se z toho dostat?
-   Kamarádka – svěřit se někomu (bylo dobré, nebo dobré pro mě, že kamarádka měla podobný problém a dokázala to pochopit.)...ale rozhodě to byla ta možnost svěřit se!
-       Výživový kurz – začít od znovu, srovnat si v hlavě že na prvním místě je zdraví a né hubnutí ( protože u toho primárně řešíš, že přibíráš a řešíš to jak zhubnout, je ti jedno co ti to udělá se zdravím, to je to poslední), je potřeba urovnat si v hlavě co je podstatné.
-    Stravování IIFYM – nechápat čokoládu nebo jiné „ zakázané“ potraviny jako nedobré a občas si je zařadit do jídelníčku, nedělit potraviny na zakázané a povolené... postupně si člověk uvědomí, že to není zlo. Ale k tomu se musí člověk dopracovat, nejde to hned. bude trvat dlouho, než uvidíte čokoládu v pohodě a ne jako zlo. Prostě chápat třeba čokoládu jako přítele a né jako nepřítele.

Co ti pomáhá se k tomu nevrátit?
-    Určitě pohyb – strava plus pohyb je rovnice, která se spolu funguje. Neumím si představit, že si půjdu zacvičit a půjdu domu sníst něco, co bych neměla. Pohyb mě baví, necvičím kvůli tomu, že jsem snědla čokoládu, ale aby mi bylo dobře.

Co bys poradila někomu, kdo o sobě ví, že tímto problémem trpí?
1)Svěřte se někomu. Není nic horšího, než se tím nechat užírat. Musí to být člověk, který se bude snažit porozumět. Není nic horšího, než říct to někomu, kdo to nechce pochopit, to si pak vyčítáte, že jste to řekli a připadáte si jako blázen. Takže vybrat třeba kamarádku, u které budete tušit, že vám bude chtít porozumět.
2)Rozhodně přijít na příčinu, co to vyvolává, protože někdy je to těžké zjistit, ale když něco děláte, vždycky to je kvůli něčemu. 
3)Když už je to dlouho a je to několikátý záchvat, zkusit si vybavit průběh a ty špatné pocity, které to přináší. Třeba to člověka odradí.
Pokud není v okolí nikdo tak nebojte navštívit dobrého se psychologa. Pohledejte reference. Je to doktor na duši, není na tom nic zlého. Nevysměje se Vám, on se Vás bude snažit pochopit. Nebojte se toho a hlavně se svěřte. 

Co bys poradila někomu, kdo si myslí, že má ve svém okolí někoho s tímto problémem a chce mu pomoci?
Popovídejte si s ním o tom, zkuste mu porozumět a nabídněte mu společně navštívení !kvalitního! výživového poradce, který sestaví jídelníček a naučí vás jíst se vším všudy, že Vám tam dá v rozumné míře i nějaké to nezdravé jídlo a naučí Vás, že je to v pořádku. Krok za krokem. Prostě naučí Vás znovu jídlo a jeho význam.
Přejít na IIFYM - (moje pozn. - if it fits your macros - hodnoty na den, které si sami rozdělíte do dne, jak Vám to vyhovuje, jediné o co jde je, vejít se do makroživin, které máte nastaveny. Na internetu najdete hromadu článků, já jsem o tom četla naposledy u Zuz z czechfitnesscouple anebo u Blaničky z Fitfoodmanic). Tam už je ale třeba se trochu v živinách orientovat. 
Pravidelné společné cvičení – brát to jako zábavu, pomoci tomu člověku s pohybem, tak, aby z něj měl radost a přijal ho do svého života. 

Chtěla bys na závěr ještě něco říct?
V dnešní době je horkým trendem fitness, což je na jednu stranu super, ale na druhou pak kdokoli přidá na sociální síť párek nebo čokoládu, háže k tomu hastagy junkfood, cheat, apod. jen aby ospravedlnil, že je to něco extra výjimečného, a že se to dělat nemá. Samozřejmě zdravá strava je důležitá, ale všechno má být v rovnováze a to je nutné si uvědomit. U značné části lidí ZP vyvolávají, jak už jsem řekla, psychické problémy…ať už škola, práce, přítel,problémy v rodině, atd... ale může to být právě i to, že všichni kolem vás jí zdravě, postují své progressy, drží se na té healthylifestyle vlně a vy si pak říkáte, že nikdy nebudete jedním z nich a utápíte smutek v jídle - protože co? ono je to stejně jedno. Ne není! Je jen na vás, jakou cestu si vyberete.

Na Vaše dotazy bude slečna z rozhovoru odpovídat také na http://ask.fm/ZP_dotazy

Pokud budete mít nějaké doplňující dotazy, určitě se Vám budeme snažit spolu s touto slečnou odpovědět. Pište prosím do komentářů, ať si to můžou přečíst i ostatní. 
Pokud máte i vy příběh o který se chcete podělit a máte pocit, že by to mohlo ostatním pomoci, budu ráda, když se ozvete. 
Hodně štěstí ve Vaší cestě. Mějte se rádi. 
Vaše V♥



30 komentářů:

  1. Já jsem strašně ráda za tenhle článek!! :)*
    Děkuju vám oboum. Já sice svou vůli trénuju už dlouho, ale přesně tohle záchvatové přejídání jsem už několikrát zažila a probrečela jsem hodiny...a věděla jsem, že je to taky nějaká porucha. A hlavně pořád vím, že s tím dokážu bojovat a postupně si uvědomuju víc a víc věcí, ze kterých mám pořád větší radost :) proto moc moc děkuju za tenhle článek, který mi ukázal, že v tom nejsem sama, že něco takového opravdu existuje. Přeju všem bojovničkám štěstí a hromadu silné vůle :3 :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Slečna z rozhovoru: Marti, z tvých slov jde cítět bojovný postoj a věřím, že v blízké době budeš také moci říct, že to máš za sebou. Čas rány zahojí. Nemáš vůbec čas a přeji ti hodně štěstíčka!

      Vymazat
  2. Jako bych cetla o sobe... Musim rict, ze ja si na zadny spoustec nepamatuju... vzdy jsem byla uz od puberty tlusta a zhubla jsem teprve pred rokem a pul... od te doby jsme se zacala venovat fitness a strave, tak je to takova houpacka... Vim co a kdy a jak bych mela jist, ale jakmile prijde tezke obdobi, sres, nejaky velky problem, nejaky splin, tak se zacnu zajiadat... Mam problem, tak si zacnu cpat neco do pusy. Neni to jedna cokolada, neni to jedna zmrzlina, je to az takovy pocit, kdy je mi spatne, nevim, jestli budu zvracet nebo ne, ale jakmile to trochu prejde, uz tlacim dal, aby se historie opakovala... dalsi den je mi silene spatne... Takhle jsem schopna nabrat treba 8- 10 kilo behem dvou mesicu a pak je zase se slzama v ocich shazuju....
    Ja osobne vidim v jidle utechu na vsechno... Mam spis takovy pocit, jako by me treba jako dite pokazde utesili jidlem, kdyz jsem brecela, nebo mi bylo smutno, tak jsem vyfasovala neco dobryho sladkyho.... Tak treba to mam nekdy z detsvi... snazim se na tom pracovat, moc bych to chtela prekonat, drzim se treba i mesice, ale pak to prijde a nejde to zastavit... :( je to neustaly boj... precetla jsem vsechny mozne clanky, rady. Vim, co bych mela delat, vim, ze to nic nespravi, ale proste nejde to ovladat....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Slečna z rozhovoru: Má váha se taky pohybovala i v rámci desítky kil. Byl to neskutečný zápřah pro tělo, a díky tomu mi nejde nynější redukce jako po másle, ale chce to optimistický přístup a pevnou vůli. Pokus se najít útěchu v něčem jiném než je jídlo. Já ho našla ve cvičení. Je to pro mne lék na všechno. Také jsem četla články a rady a snažila se jimi držet, ale člověk si tím peklem prostě musí projít a věř, že příjde den, kdy se ti v hlavě ten spínač prostě přepne a řekneš si, že je konec. Chce to ale všechno čas. Pokud by sis o tom chtěla víc popovídat, můžeš mě kontaktovat na ask.fm/ZP_dotazy.

      Vymazat
    2. Sharko a slečno z rohovoru,

      snad poprvé cítím potřebu reagovat na něčí zpověď, protože mi obě mluvíte z duše. Také nevím, kdy jsem si tohle způsobila a čím. S tím rozdílem, že jsem vždy byla dost hubená a až poslední roky (nejspíš právě díky ZP) jsem přibrala a tak začal můj boj s hubnutím a tloustnutím stále dokola. Moje výkyvy jsou cca 5-7kg během pár týdnů. Bojuji s tím už několik let. Párkrát jsem se pokoušela svůj problém vysvětlit příteli a kamarádkám (poprvé jsem se svěřila v pubertě rodičům a jejich reakce mě natolik vykolejila, že jsem o tom neřekla nikomu několik let), ale nejsou schopní mě pochopit. Nejde jim do hlavy, proč to dělám a co je težkýho na tom se necpat, když nemá člověk hlad. Asi bude také problém v tom, že jsem děsný extrémista - buď držím zdravý životní styl, kdy si zakazuju určitá jídla (protože se přece obecně ví, že se jíst nesmí) a nebo se přejídám od rána do noci. Nic mezi. Jsem skvělý teoretik, co se výživy a cvičení týče. Škoda jen, že nejsem schopná aplikovat teorii do reálu.

      Momentálně hodně cvičím (protože to mi v obd. "klidu" pomáhá psychicky i fyzicky) a snažím se jíst racionálně (nedělat z každé bílé bagetky a větší porce jídla tragédii a důvod se začít přejídat) a teď jsem přes 3 týdny "čistá". Ale když mě to chytne, trvá to i několik týdnů v kuse (zpravidla to spouští právě ta jedna "zakázaná potravina", kdy si řeknu, že po delší době, kdy se držím, si snad můžu dát kousek čokolády apod., ale nikdy nezůstane u kousku a pak už jedu a jedu, dokud nejdu spát s tím, že zítra to už dělat nebudu a samozřejmě, že to tak není).

      Ničí mě to nejen fyzicky, ale příšerně psychicky. V takovém obd. pak přestanu cvičit, přibírám, mám špatnou náladu, nechodím mezi lidi a zajímá mě prakticky jen to, co ještě sním a v hlavě plánuji, jak se od zítra zase vrátím do normálu a začnu na sobě makat a budu zase spokojená a hubená. Nejhorší je, že přesně vím, jak se budu cítit a jak mě to ničí a přesto to dělám pořad dokola.Jako bych trpěla snad nějakou formou sebedestrukce.

      Bojuju, snažím se opravdu moc, období, kdy toto nedělám pomalu převládají nad těmi, kdy se ničím, ale pořád je to velmi těžké a v podstatě počítám s tím, že to zase brzo přijde. Pořád si říkám, že kdybych nemusela hubnout (ale jen si váhu udržovat a zaměřit se jen na zpevnění a tvarování) a tím pádem tolik řešit, co bych měla a neměla jíst, že bych se toho třeba konečně zbavila. Jenže to pořád jen spekuluju, co by mi pomohlo a co je mým problémem a jaké je řešení. Jak je to ale doopravdy, nevím. A jak říkáte, dokud na to nepřijdu, nikdy se toho nezbavím. Přesto se snažím stále dokola a dokola. A doufám..

      Přeji Vám všem, kteří tím také prochází (i když každý asi svým osobním způsobem), abyste si z toho našli co nejdřív tu správnou cestu ven.

      Děkuji a přeji hezký, vyrovnaný den, D.

      Vymazat
    3. Slečna z rozhovoru: Naprosto chápu, čím si procházíš a důvod, proč chci zůstat anonymní je právě ten, že nechci (a už vůbec ne teď, když se cítím “vyléčená”), aby se to dozvěděla rodina a přátelé. Nevěřím, že by mé trápení pochopili. Moc mě mrzí, že právě to u tebe způsobilo, že se to s tebou táhne už roky. Ale vyčítat jim to nelze. O ZP se vůbec nemluví. Žhavým tématem (i v bulváru) je stále jen anorexie a bulimie. Přitom tenhle problém je stejně tak závažný. Ráda bych ti pomohla, ani nevíš jak, ale sama vím, že ten boj je konec konců pouze mezi tebou a nemocí. Takže ti přeju hodně sil a co nejrychlejší cestu k uzdravení. Posílám objetí!

      Vymazat
    4. Slecna z rozhovoru: moc diky za sdileni a za psychickou podporu!!!
      D.: to je naprosto stejne u me jako pres kopira, kazde slovo... Taky jsem uz zkousela o tom par lidem rict v domneni, ze mi to zabrani v tom pokracovat, ale vetsinou se jen kazdy divi, jak to vsechno muzu sezrat a proc to delam, ale zatim v tom nikdo nevidel psychcikou poruchu typu bulimie/anorexie, tohle zrejme vetsina lidi bere jako ze jsem cune, ale ne jako problem....

      Vymazat
    5. Uplně se v tom vidím ... hlavně to stou zakazanou věcí vždycky si řeknu jo to zvládnu dát si kousek ale v 99,9% to tak není v hlavě mi přeskočí "dneska jsem to celý zkazila zítra zas nic tak teď všechno co najdu" jim i to co mi normalně ani nechutna cpu se do tý doby než du spát od rána do večera a pak z jednoho dne je večinou týden ....

      Vymazat
  3. Úplně super článek. Musím ti říct, že tvoje články mě pomohly v mnoha směrech! Konečně jsem si to srovnala v hlavě. Děkuji moc za tvoje články a rady. Přesně s tímhle problém bojuji, ale snažím se tohoto problému zbavit. Začala jsem cvičit a snažím se být pořád nějak zaměstnaná. Čokoládu jsem se naučila jíst po kouskách a ne sníst celou v jeden moment. Takže se snažím s tím něco dělat. Ale opravdu děkuji za tvoje články hodně pomáhají a dodávají sílu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mě hrozně těší, děkuji ti! Bojuj, stojí to za to, když už zvládneš jíst čokoládu po kouskách, musíš být opravdu daleko. Šikulka :)

      Vymazat
  4. Odpovědi
    1. Slečna z rozhovoru: Ani nevíš, jak mě bolí srdíčko, když si s odstupem času čtu, že jsem v tom nebyla sama… Za takový článek, jako jsem teď s Veruškou napsala, bych v tu dobu dala cokoliv, takže nabídnout pomoc je pro mne teď to nejmenší.

      Vymazat
  5. Mam rovnaky problem...uz som sa naucila, ze "zajedam" prolemy alebo trapenia. Napriek tomu ked sa raz za cas v zivote objavia, nedokazem sa ovladat hoci mi v hlave huci - nie si hladna ale smutna!
    Dakujem za tento clanok. Myslela som, ze som jedina s podobnym problemom.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Slečna z rozhovoru: Teď je třeba se to odnaučit. Hlavně v to musíš věřit. Zaměstnávej mozek něčím jiným a braň se tomu zuby nehty. Problém nezajíš. Je to stejné jako u alkoholika. Ten se pro změnu napije. Není s tím lehké bojovat, ale jde to!

      Vymazat
    2. Záchvatové přejídání, stejně jako bulimie je závislostí. Zní to nehezky, ale je to závislost a i tak je k ní třeba přistupovat . Zvyk (zlozvyk), resp. vazba (závist) se otupí, když se neposiluje -- ne slovy dneska naposled..a pak ta vazby v mozku zanikne . Mozku se zadávají a on si vytváří nové povely, moc starých příkazů a pokušení se oslabí, takže člověka nebudou již srážet a ovládat a podmnovat. starým vazbám se přisoudí jiný význam, pomocí něhož je dokážeš ovládat. Existuje neuroplasticita mozku . Zkus takto pohlížet na Tvůj problém pro začátek. S láskou Nat

      Vymazat
  6. Nikde není, jak záchvat vypadal, můžeš popsat množství a skladbu jídla?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. slečna z rozhovoru: Jednotlivé záchvaty se od sebe dost liší. Může to trvat hodinu - v takovém případě sníš např. pizzu, na to zmrzlinu, čokoládu a sušenky, ale může trvat i celý den, když prostě neustále něco jíš, je ti špatně, ale po chvíli, kdy se trochu “vydycháš” zase pokračuješ. To množství je individuální. Každého zasytí jiné množtsví jídla a skladba je taky různorodá, ale já konkrétně plácala slané přes sladké a je jedno, co to bylo. Jedla jsem i tukové rohlíky, které mi vůbec nechutnají, ale když v tu chvíli doma nic jiného nebylo, spokojila jsem se i tím. Jen abych vyplnila tu prázdnotu (v duši).

      Vymazat
    2. souhlasim, ja jsem jednou rikala, ze je vpodstate jedno, co si do sebe narvu, klidne i cihlu, hlavne do sebe neco rvat :D je to smutne, ale je to tak... i kdyz je ti fyzicky spatne, tak stejne porad pokracujes. Jis, i kdyz ti to nechutna, proste to do sebe z nejakeho duvodu cpes.... Dokud te to neutlumi.... S tou prazdnotou s Vercou souhlasim, taky to tak vnimam, jakoze to jidlo neco vyplni a mam klid....

      Vymazat
  7. Má slečna blog? hrozně mi stylem psaní někoho připomíná (prozrazovat nebudu, neboj ;) )

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To nebude uplně možné, nevím o tom, že by někam přispívala. V.W.

      Vymazat
  8. Tak nejak se bojim, ze slecna to v hlave srovnany jeste nema. V PPP doopravdy nepomaha se vylecit jen rezimem, informacemi. To bude porad jen v rozumu. Pocit je ten dulezity, ktery poslouchat. Prijit si na hlubsi pricinu PPP, ne jen to, ze urcite obdobi byla divka osamocena. Tam bude nejaka hlubsi pricina. PPP jsou duchovniho puvodu, takze je potreba zapracovat na opravdovy pricine nemoci, pochopeni a zmene pocitu...ale to je dlouhodoby proces :)
    A asi bych si nepletla ruzne druhy PPP dohromady, protoze pricina je u kazdy jina: Vesmes odmitani, neprijeti, touha po lasce(jakehokoliv druhu). Nepotlacovat hlavne ty touhy na jidlo, to neni vyleceni.
    Chapu, ze pro mnoho lidi tady budou me poznatky nesrozumitelne, protoze pisi jen tak jednoduse, pripadne mohu vice vysvetlit :)

    OdpovědětVymazat
  9. Jako bych to psala ja :( v anorexii jsem mela nejnizsi vahu 38kg a behem roku jsem diky ZP pribrala na 61kg pri 154cm to fakt "nevypada". Jsou dny kdy jim podle nějakých svych pravidel vcelku hezky,kdyz to na mne jde rychle utecu ven. V anorexii jsem hodne cvicila az dokud jsem nepadla 3h a vic,nyní mam k cvičení nechut,odpor ke svemu telu,k cvičení. ...pak to prislo spatny respektive zadny spanek budil mně hlad. Dokázala jsem si nacpat behem hodiny 2masla do zaludku na to pul skleničky medu,chodila jsem tajne rodicum na cokolady bonboniery alkohol byla jsem schopna si ve 3rano udelat testoviny s grankem a zapit to vajecnym likerem. Pritom ja jsem vzdy uznavala zdravy zivotni styl. V ten moment mi to bylo jedno,hlavne se precpat. Nyni se to bohuzel stupnuje dal,castokrat mam sebevrazedne umysly a dopisuju si s Anabell. Premyslela jsem uz i o hospitalizaci v Brne,ale tajne doufam,ze to zvladnu a nedovolim aby mne jidlo takhle ovladalo. Mam po boku úžasného pritele a ten mně miloval jako vyzablinu i ted jako...jako zenu...drzim ti moc a moc pesticky!

    OdpovědětVymazat
  10. Je dobře, že se i o téhle problematice začíná mluvit. ZP mi totiž vždy přišlo oproti ostatním formám PPP značně podceňované, přitom tím trpí více lidí, než si dokážeme představit. Slečna je skvělá, že o tom takhle veřejně napsala)

    OdpovědětVymazat
  11. Ahoj holky,
    také jsem si myslela, že jsem jediná a taky jsem to vlastně nikdy nikomu neřekla, až nedávno kámošce, ale stejně neví všechno. Dost se mi ulevilo, ale zachvatový přejídání ne./plně se v těch příbězích taky vidím, pro mě momentálně aktuální téma a přemýšlela jsem jak to zlomit ... u mě to trvá více jak 20 let, začalo to někdy v pubertě a trvá dodnes. Asi bude více spouštěčů. Možná to u mě začalo právě po tom co jsem držela svojí první dietu a to někdy kolem 13. roku .... dietu jsem začla držet, páč mi všichni tenkrtá říkali at´se krotím, tak jsem se začla krotit a pak najednou zase všichni říkali, jak už jsem moc hubená ... no ono se nezavděčíte :D ... a další co je v tomto důležitý, je jistě sebeláska, který se zatím učím.Jinak jsem za posledních 20 dní nebo jak dlouho už s tím jedu přibrala více jak 5kg a břišáky, který se mi po prvé v životě začaly rýsovat nejsou a to fakt nechceš.Tak to je jen taková podpora ode mě ... nejste v tom samy a ani já ... jo a jen tak mimochodem, 30 mi bylo dávno a mám i dceru ( a nechci jí vyjídat, to co jí nakoupím ) ... takže to není problém jen mladých holek. Nicméně hodlám s tím skoncovat a tím, že jsem to sem napsala a takhle se svým způsobem otevřela, což absolutně popírá mojí povahu, mě " donutí" už to nedělat.

    Díky Veru jsi skvělá, krásná, úžasná a přeji Ti hodně štěstí v soutěžích a v životě vůbec!!! :) ♥ A to samé přeji i ostním, at´ se všem daří !!! ♥

    OdpovědětVymazat
  12. Je hrozne ulevujici vedet, ze i jini maji stejne problemy. Dekuju dekuju za tenhle rozhovor a za cely suprovy blog. Moc Ti fandim :)

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuji za tento článek. Jsem strašně ráda, že v tom nejsem SAMA. Bohužel, nemám žádnou tak dobrou kamarádku, které bych se svěřila. Již něco málo jsem naznačovala své mamce, která při mě stojí, ale sama si myslí, že to je vždy jen "období". Ono to je vždy jen takové "období"... u mě je to v intervalech týden - 14 dní klid, ale byly i intervaly - ZP rok!!! a pak "normílka" 4 roky... člověk na to zapomene, pak se stane zase "něco", co naruší tu rovnováhu života - rozchod, rozvod... a člověk neví, jak zahnat nudu a smutek v hlavě a najednou je tam, kde byl, a život se točí nééé kolem budoucnosti a plánů, ale kolem toho, jak se těším až půjdu do pekárny, a jak si to i v práci pěkně tajně spapám a už tam jdu s tím vědomím, jak nešťastná budu, protože pocit "zasycení" je mi tak nepříjemný.... pokud by chtěl někdo do boje se mnou... budu ráda za každou dušičku, jelikož tohle je opravdu velmi citlivé téma a né každý tento problém chápe... email na mě je: moncici351@seznam.cz. Zdravím vás a držím všem palce!!! Monča.

    OdpovědětVymazat
  14. Ahoj. Právě jsem měla zase záchvat, tak jdu googlovat, chci si o tom něco přečíst, doufám, že najdu něco, co jsem ještě nečetla nebo co ještě nevím... a tak jsem narazila na tenhle blog. Přejídám se už dlouho, roky. Vystřídala jsem už nevímkolik psychologů a jiných odborníků, ale připadám si jak zakletá, je to pořád stejné.
    Bolí mě břicho, sežrala jsem toho strašně moc, jsem fakt přecpaná, ale kdybych tu něco měla, žrala bych dál. Nemám hlad ani chuť, jen tu divnou touhu se přecpat. No a pak si vezmu projímadlo. Měla jsem pytlík brambůrků, dvě Jesenky, dvě Mily, dva pomeranče, jogurt, čtvrtkilový pytlík želatinových bonbónů, párky s chlebem... no už nevím, co všechno, ale mám břicho jako balón a jsem jak žok prostě. Navíc na 170 cm vážím přes 95 kg, teď už možná asi metrák, pořád se snažím na to nějak vyzrát, čtu všechno možné... ale je to pořád stejné :-(

    OdpovědětVymazat
  15. Ahoj .. ted resim uplne ten stejný problém jak rikam nikdy me nebavilo čist dlouhe články. .ale u tohodle jsem vydržela od začátku do konce. .. uplne se v tom vidim :-( mam to uplne stejne týden cvičím spravne jim a pak šup a ja jim co me napadne nikdy se nestane ze bych to víc jak týden nevydržela...:-( tak se chci jen zeptat jak jste to udělali jestli jste uspěli protoze vůbec nevím jak spravne nášlapnout:-( dekuju

    OdpovědětVymazat
  16. Ahoj, moc děkuji za tento článek! Mám stejný problém a už nevím jak z toho ven. Jsou to 2 roky zpět, kdy to bylo "naposledy! a já si myslela, že jsem boj vyhrála, ale přibližně od ledna je to zase pět. Je to čím dal horší. Už nezvládám ani běžné činnosti a musela jsem si vzit týden dovolené. Nedokážu se na nic soustředit. Jen stále myslím, jak z toho ven. Ještě se přiznám, že s tímto problémem chodím k psychiatrovi a beru FLUZAK, který mi ze začátku pomáhal ale ted se mi to zdá čím dal horší. Hlavně poslední měsíc, kdy jsem přibrala 6kg. Už opravdu nemůžu a vůbec nevím, kde brát sílu. Ten boj už mě tak unavil, že už nemám na nic a nikoho naladu. Nejraději bych se schovala někam, kde mě nikdo nenajde a kde mě niko nezná! Mám pocit, že to na mě všichni vidí. Úplně cítím, že si potřebuji odpočinout a vydechnout, protože už jsem z toho opravdu unavená a nemám na nic sílu. Máte prosím někdo nějakou radu jak z toho ven. Co vám třeba pomohlo? Předem děkuji a držte se!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj. Uplně náhodou jsem narazila na tento článek a na tvoji zprávu - a i když je to s velkým zpožděním, stejně bych ti chtěla napsat. věřím, že to musí být hodně vyčerpávající a že si potřebuješ od toho už odpočinout, nemít ty touhy a nutkání nebo jim alespoń být schopná odolávat. Prošla jsem tím také, a v závěru, když jsem už přehodnocovala, jak svůj život budu vést dál, jsem si řekla, že to nechci vzdát. Zjistila jsem, že je důležité hledat ne ty momenty, kdy selžeš, ale naopak ty momenty, kdy odoláš (a ty momenty jsou vždycky, jenom je třeba je umět vychytávat). Určitě existují chvíle, kdy se nepřejíš - dokážeš si říct, kdy to je? třeba když jsi ve společnosti, v práci, když nemáš nakoupeno aj? pokud dostaneš chut se přejíst, zkus to něčím oddálit, třeba zavolej kamarádce, dej si vanu, vypij sklenici vody, místo do kuchyně jdi schválně do obýváku atp - to neznamená, že potom nepůjdeš a nepřejíš se, ale je to oddálení náhlého impulsu. jako by sis řekla - ok jídlo, ty mě voláš, ale já nebudu skákat jak ty pískáš, já si nejdřív udělám, co potřebuju a teprve pak se budu věnovat tobě - je to o tom, že přebíráš zpátky do rukou kontrolu nad tím, kdy se najíš (a postupem se to třeba přenese i na to, kolik toho sníš). To oddalování můžeš protahovat a protahovat až se třeba jednou probudíš a zjistíš, že ač tě popadla touha se najíst, tak potom, co sis dala sprchu, už tu touhu vůbec nemáš. Taky mi pomohlo přemýšlet o tom, co mi ten pocit plnosti vlastně přináší a jestli bych ten pocit nemohla nahradit něčím jiným - začala jsem umělecky tvořit, malovat obrazy a docela mě to naplňuje. Ze začátku na sebe nesmíš být moc přísná a brát za vděk každému malému úspěchu.
      Jinak je moc fajn, že chodíš k psychiatrovi, i když máš pocit, že ti to nepomáhá. Neuvažovala jsi taky o psychoterapii? Pomoc by mohli taky v Centu Anabell - pro případ, že by sis chtěla třeba s někým dopisovat, tak mají tuto službu. Kdyby něco tak můžeš napsat i mně - lucy.marek@email.cz

      Vymazat

Každý komentář mě potěší ♥