středa 27. dubna 2016

Můj milý deníčku.... #8tydnuabudufit a trochu jiný rozměr výzvy

Výzva osm týdnů a budu fit byla pro mě původně myšlena pro vzhled mého těla. Chtěla jsem se zase cítit dobře ve své kůži. Sundat (zase!) ty nechtěné tukové zásoby, které teď už nevidím zase tak hrozně. Začala jsem zase zkoušet co na mě pasuje a nepasuje. Celé tohle období je takovým hledáním sebe samé. A jak už jsme zmiňovala více méně jsem to našla. 
Nicméně další a to důležitá věc o které jsem se předtím nezmiňovala, byla dát se do pohody psychicky. 

Ráda podporuji české firmy a projekty. Tyhle bombastické trenky na spaní jsem dostala a jsou tak super, že Vám je ráda doporučím. Více najdete tady

Já jsem v tu chvíli netušila, že to bude mým cílem. Ale tak nějak z toho vyplynulo, že vlastně ano. 
Víte, že jsem pozitivní člověk. To ale neznamená, že nebojuji s problémy jako vy. Že se mám jen fajn a že mě nikdy nic netrápí. Od začátku tohoto roku si procházím nedobrým obdobím a neváže se to k mojí váze. Proto jsem nebyla schopna řešit nějakou reverzní dietu, protože jídlo bylo občas až na tom posledním místě. Asi to sami znáte, když Vás něco trápí. 

O svých problémech nemluvím, protože od toho tady taky nechodíte, nicméně to co jsem chtěla říct je, že jsem se dostala do docela špatného stavu, kdy jsem začala být apatická absolutně ke všemu. 
Nebyla jsem schopna dodržet domluvené schůzky, utíkaly mi termíny pod rukami, rušila jsem i dokonce schůzky s kamarádkama, jen tak protože se mi prostě nechtělo nic. Nemohla jsem psát na blog. Nebyla jsem to já. Chyběl mi úsměv. Moje pozitivní energie. Byla jsem jak vybitá baterka co občas probleskne trochu energie, aby ji to ve finále ještě více vybilo. 

Možná to má trochu spojitost i s pozávodním obdobím, které není tak uplně sluníčkové, nicméně pokud bych si procházela jen tím, byla bych za to ráda. 
Když se Vám ale začnou rozpadat věci, kterými jste si byli tak strašně dlouho jistí.. je to těžký. Je těžký přijímat změny. Ale to je život. Ráno vstaneš a jde se dál. Navíc, vše se děje z nějakého důvodu, no ne? :)

I když se mi nechce být konkrétnější, měla jsem tak nějak potřebu říct Vám, že všechno není úplně v pořádku. Přestože jsme si v podstatě cizí, mám pocit, jako že se dobře známe a není mi příjemné se před Vámi přetvařovat.. nikdy jsem to nedělala a ani s tím nechci začít.. :)

No, takže abych se dostala kam jsem chtěla :D v rámci mojí výzvy jsem si řekla, že dokud nebudu v pohodě psychicky, tak asi těžko s tělem něco udělám. No a přesně v pravý čas jsme s mojí kamarádkou Janičkou (do konce života budu děkovat osudu za to, že ji v životě mám!) objevily kurz na Akademii konec prokrastinace v Ostravě. Možná znáte knížku Konec prokrastinace, na které celý ten kurz stojí. O samotném kurzu chystám samostatný článek, nebojte. Každý čtvrtek, kdy jsme na kurz chodily, jako by se mi zase vracela chuť dělat to všechno co mám ráda. Utvrdila jsem se, že to co dělám je to co miluji. Každá další návštěva a následné debaty s mojí kamarádkou mi pomohly najít zpět můj zatoulaný optimismus. Můj tak dlouho bolavý úsměv se začal měnit v ten upřímný. Začala jsem pracovat zase na svých věcech. Začala jsem plánovat a organizovat si čas. Dokázala jsem udělat rozhodnutí, které mi pomohlo hrozně si ulevit. Začala jsem být zase na sebe hodná a přestala jsem si vyčitat věci, které nezměním. Dopsala jsem diplomovou práci a byla to ta nejtěžší věc, co jsem kdy udělala. Nějaká příprava se může jít zahrabat. Mám z toho takovou radost, že jen si na to vzpomenu, cítím se sama na sebe hrozně hrdá. Tak dobrý pocit to je. Dokončit konečně něco, co jste začali. 

Teď už ji jen obhájit. A státnice. Brnkačka :D
Celá tahle výzva tak pro mě dostala docela nový a mnohem důležitější podkres. Paradoxem je, že v momentě, kdy jsem začala být zase sama sebou, přestala jsem si vyčitat kolik vážím a líbím se zase sama sobě.. no a co, že mám pár kilo víc než bych chtěla. Mám prsa.. to se taky počítá :D Dokážu si užít jídlo, dát si cheesecake o půl desáté večer a mít z toho radost. Taková úleva, to by jste nevěřili :)

Tímhle "můj milý deníčku" příspěvkem jsem Vám chtěla říct, že absolutně všichni něco řešíme. I když to mnohdy vypadá, že ne. Všichni jsme lidi, všichni máme nějaké starosti. Nevěřte, že všechny vystajlované fotky na sociálních sítích znamenají pohádkový život. Jen ti lidi prostě nemají potřebu na Vás přenášet své starosti, když si tam chodíte pro motivaci nebo odpočinek, inpiraci... Nebo se tím sami udržují alespoň v částečné bublině. Útěku z reality a problémů...Ať řešíte cokoliv, vždy záleží na nás, jak dlouho se v tom budeme plácat a jak naložíme s tím, co se nám děje. Protože vždy se na tom najde něco pozitivního. Minimálně se něco nového naučíte a to se taky počítá. 

Nevěšte hlavu, když se Vám nedaří, když máte horší období. Protože víte co? Na konci každého špatného období, začíná to dobré :) Mějte se rádi. 
Navždy pozitivní, Vaše V.

PS: pokud by jste si se mnou chtěli přečíst rozhovor, můžete tady :)

15 komentářů:

  1. Moc děkuju za tenhle článek. Je zvláštní, jak doba postupuje, a slečny, které dřív psaly o tom, jak je úžasné vyměnit bílé pečivo za celozrnné, nejíst sacharidy po 18. hodině a pronikají do zdravého životního stylu. Člověk, naprosto nestranný, který se s nimi v životě nesetkal na živo pak s nimi prožívá první přípravy a štěstí na pódiu, když do tohoto světa proniknou. Ale stejně jako za kouzelným světem filmu, za nímž stojí skupina dobrých osvětlovačů a zelené plátno, i fitness svět je jen jiná verze reality, pro kterou člověk musí bojovat a něčeho se vzdát. Nechci předstírat, že tě znám, ale přišlo mi, že po poslední sezóně se ti opravdu změnil výraz ve tváři. Znám tě jen z fotek a blogů, ale oči nelžou. Takový ten vnitřní boj, kdy si člověk uvědomuje, že se chová jinak než dřív a než by měl, než je mu přirozené a snaží se tomu vzdorovat, ale je to těžší než se zdá. Někdy jsou války se sebou samými těžší, než všechen stres a diplomky světa. Neštěstí, které nikomu na světě nevysvětlíš, dokud si ho sám neprožije. Ale ty bojuješ. Bojuj dál, jsi krásná a silná, neskutečná a pozitivní. A vždycky máš vyhráno víc, než si myslíš. Držím ti palce, zvládneš všechno na světě :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Annie nevím co říct. Je tak moc krásné, že si najdeš čas, abys mi napsala tak hezký komentář. Moc děkuji za krásné slova, přeji ti všechno krásné. V.

      Vymazat
  2. Ahoj Veru :-) Já ti moc děkuji za tento upřímný článek :-) Začátek roku jsem prožívala podobné období..vše jsem odkládala, na vše kašlala, stres jsem řešila jídlem...až prostě spadla klec a tím, že jsem vše odkládala, se mi vše nahromadilo..psychika u mě byla v háji a nejvíce to odnášeli moji blízcí...až jsem si řekla, stop..a začala se "probouzet" z toho divného stavu..nakonec to dopadlo tak, že ke státnicím půjdu a příští rok, což mě vůbec nemrzí, protože jsem si zavčasu uvědomila, že jsou na světě mnohem důležitější věci, než je třeba škola...a ty právě často přehlížíme a ně vždy to musí dobře dopadnout..Takže ti touto cestou ještě jednou moc děkuji za tento článek a přeji ti spoustu štěstíčka u obhajoby a státnic vůbec :-) L.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Víš co svět se nezboří. Já jdu ke státnicím až v nejposlednější možný termín a nemám pocit že by mi tím něco uteklo. Zvládneš to za rok, je důležitý vědět že to pro sebe chceš :) držím palce

      Vymazat
  3. Veru, tvoje "můj milý deníčku" je to nejUpřímnější s čím jsem se za poslední měsíce setkala. Za to smekám před tebou svůj klobouk a dovol mi ti složiT poklonu. Máš absolutní pravdu, jsme v podstatě cizí, hltající každé tvé slovo, příspěvek .... máme pocit, že tě důvěrně známe, že jsi naše kamarádka a ty přitom o nás nevíš nic. S naprostou upřímností se nám otevíráš, vlastně celému světu, protože tvé stránky může navštívit kdokoliv, a ukazuješ nám, že i tvůj život je reálný, že to není jen pohádka, kdy shazování kil jde samo, protože člověk prostě chce a bez jídla nejde z domu (skvělá hláška mimochodem!), že jde naprosto v pohodě skloubit práci, školu, blog a přípravu na soutěže a do toho mít rodinu, přátele a přítele.

    A ač se "posralo" cokoliv, a mě osobně mrzí, že tě něco ranilo, protože ten tvůj pozitivismus, to se jen tak nevidí, tak jsem moc ráda, že jsi se takto "veřejně svěřila" a i my najednou víme, že jsi "jen" člověk, z masa a kostí, jedna z nás. A to je krásný a osvobozující pocit.

    Běžně nemám potřebu se kdekoliv vyjadřovat, cokoliv komentovat, nedej bože přát ....... ale Tobě, teď a tady přeji jen to nejlepší, ať zase najdeš tu sílu, energii a chuť do života. Ať zase ráno můžu přijít do práce a vidět, že Verča už dávno vstala, dala cardio, nachystala jídlo, odklusala do práce a ještě nám hodila motivační citáty na facebook, protože není sobec :-)

    Za tohle všechno MOCKRÁT DÍKY!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Strašně moc ti děkuji. Musím říct, že jsi mě dojala k slzám. Příjde mi neskutečné, že přestože se neznáme, píšeš mi něco tak hezkého. Příjde mi že jsou všechny slova zbytečná. Ale věřím, že asi chápeš jak moc je krásné něco takového slyšet. PRostě děkuji. Moc.

      Vymazat
  4. Ach joo a co se stalo? Nemám ráda takové mlžení, jsem pak hrozně zvědavá :))
    Nicméně gratuluji k diplomce a ať se dál daří.

    OdpovědětVymazat
  5. Doufam, ze tou zmenou neni nejaky osklivy rozchod. Kazdopadne ti Verunko drzim palce na tve ceste, jsi silna osobnost a ta se nevzdava. Neni vzdy vsechno chumlackove:-) a slunickove, ale prave ta krizova obdobi nas uci vnimat to hezke a vazit si toho, co mame.
    Lucie

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Luci moc děkuji. Já vím a beru to tak, že ty horší věci nás učí vážit si těch dobrých. Krásný den.

      Vymazat
    2. Dekuji, i tobe Veru preji krasny den. Jsi uzasna a inspirativni Zena.
      Lucka

      Vymazat
  6. Ahoj Veru. Hezky napsáno. Úplné ti rozumím, protože na podzim jsem si prošel něčím podobným.
    Pár let zpět jsem prožíval těžké období z hlediska zdravotních problémů. Jelikož jsem pozitivní člověk, tak jsem to psychicky zvládl. I za pomocí svého okolí. Byl jsem proto na sebe hrdý, že jsem tak silný. Když se ty problémy vyřešily, tak jsem se rozhodl, že od toho bodu je to moje druhá šance, můj druhý život. A začal jsem dělat věci, které jsem před tím nemohl, začal jsem si plnit malé sny. Začal jsem třeba studovat VŠB, jen tak, že jsem chtěl. Bohužel na podzim se začaly hromadit nějaké resty, věci a do toho ta škola, že jsem na tom byl psychicky podobně jako ty tady popisuješ. To předchozí období mě psychicky hodně vyčerpalo.A nejvíc to odnesla rodina. Tak jsem koncem roku udělal určitá rozhodnutí a hrozně se mi pak ulevilo. Bohužel jsem ale zanechal školy. Teď od nového roku jedu na pozitivní vlně. Sice mi malinko chybí určitý cíl, smysl, ale nějaký snad najdu. Tak ti přeji, ať tu pozitivní vlnu máš pořád, nebo aspoň co nejdéle, ať nám ji předáváš, ať nás motivuješ. Měj se fajn.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Udělat někdy nějaké rozhodnutí bývají ty nejtěžší věci. Ono se ale časem ukáže, že jsme dobře udělalli :) Cíl se najde neboj, jen je třeba se rozhlídnout. Držím palce

      Vymazat
  7. Verunko mám tě ráda, si inspirativní člověk pro mě. Zvládat tolik věcí s úsměvem dodá člověku pohon,když to jde druhým, tak proč by to nemohlo jít i mně. Verunko, neber to zle, ale neodevzdávala si diplomku vloni?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc díky. Ano odevzdávala, ale dostala jsem špatné hodnocení tak jsem ji nešla obhajovat. Ale byla to moje blbost když jsem si myslela, že mi na diplomku stačí málo času :)

      Vymazat

Každý komentář mě potěší ♥